Poslední noc
POSLEDNÍ NOC 9.6.2005
Začal večer a já se posadila na svoje milované místo. Uprostřed lesa, samota domu nepoznamenaného civilizací. Začínal každovečerní rituál.
Zvedla jsem hlavu a spatřila miliony hvězd. Každá jiná a přeci všechny stejně rozeznívaly struny v mé duši. A já byla vděčná Bohu, že mám oči, které tu nádheru vidí. Dokonce jsem zahlédla padající hvězdy, jak se ztrácí jejich jas z nočního nebe.
Zavřela jsem oči, které si již uvykly na tmu, a uslyšela jsem noční zvuky lesa. Kousek ode mne našlápla srnka na suchou větvičku, několik ptáků opozdilců ještě spěchá domů. Když všechen shon utichne, slyším jen šumící les a šplouchající potok. A já děkuji Bohu, že to vše mohu slyšet a radovat se z té rozmanitosti zvuků. Ať je to za srdce beroucí píseň, nebo prostá nádhera přírody kolem.
Znovu jsem otevřela oči a spatřila světlušky. Jakoby se ten večer zastavil čas. Oči nerušilo světlo velkoměsta a krásu šumícího lesa neničil hluk televize. Čas se zastavil, a já jsem vděčná Bohu za ten okamžik, protože vím, že času nemám mnoho.
Vstanu z křesla a jdu do domu. Od knihy se ke mně zvednou láskyplné oči. Nemají už ten jas jako dřív, a nad nimi se vlasy bělají jako sníh, ale jsou to nejkrásnější oči na světě. Plné něhy a porozumění. Vrásčité, stářím poznamenané ruce odloží rozečtenou knihu. O kus dál podřimuje v křesle unavený starý muž. Celý život pracoval a snažil se, abych měla vše, co jsem si přála. A já jsem vděčná Bohu za to, že mi dal takové rodiče. Ať se stane cokoliv, vím že jsou tady a že jsou blízko.
Ne. Nemám moc času a tak děkuji Bohu za to, že jsem ten dar – dar života mohla poznat. Trval sice krátce, ale za každou prožitou vteřinu jsem vděčná a každé ráno, do kterého se probouzím, je den, který mi dal navíc. A já ho žiji a vnímám každým pórem svého těla a všemi smysly a jsem. Jsem dlužníkem, co nikdy nesplatí ten dluh: Těm očím, co vnímají krásu, sluchu, co ocení serenádu nočních ptáků, rodičům, co nade mnou – stejně jako každou noc - po celý můj život bdí.
Konec Bídníků v Čechách
Stihla jsem od května 2006 jen 7 představení. Asi mě bude už vždy mrzet, že jsem se nedostala na představení dříve. Pokusím se je alespoň trochu přiblížit těm, kdo to štěstí neměli a nedostali se tak často.
Když znáte něco dokonale a nazpaměť, můžete se zaměřovat na detail. A tak poznáte, kdy madam Theardiér zapomene text, malou Cosettu vyžene jen nesrozumitelně mumlajíc pro vodu. Kdy svatbou rozjařený Marius ukradne sousto madam Theardiér. Poznáte, kdy text dozpívá někdo jiný, než měl, kdy nevystřelí zbraň, která vystřelit měla, kdy …. . je jinak milion detailů, které jste předtím tolikrát viděli. Zažijete představení, kdy si připadáte jako mimozemšťan, protože všichni motají texty a vy máte chuť jim napovídat….
Ale to všechno jen způsobí, že je každé představení originál a milujete ho ještě víc. Dokážete porovnávat představitele rolí – tedy pokud nevybíráte tak jako já všechny představení s nejlepším Jeanem Valjeanem co znám – Davidem Uličníkem. Abych ale nekřivdila panu Ježkovi, kterého si také velmi vážím, byla jsem se podívat na jeho koncertní recitál. Mohu tedy porovnat například „Otče náš“ v obou podáních. Není lepší nebo horší. Je prostě jiné a mě je bližší Davidovo. Kdybych ho slyšela a viděla stokrát, pokaždé mě Davidova modlitba vžene slzy do očí. Stejně jako mi při Davidově „Kdo jsem já“ naskakuje husí kůže a v „Konfrontaci“ bez dechu sleduji, kterak se staví proti (podstatně většímu) Danu Hůlkovi. Snad jediné co by mohl David ´závidět´ panu Ježkovi je to, že si Mária hodí přes rameno. Ale když jsem viděla dva dny za sebou jak David táhne Pavla Poláka - a hlas jak zvon zní stejně úžasně jako jindy - vlastně nemá ani co závidět svému silnějšímu staršímu kolegovi.
V ostatních rolích jsem viděla snad všechny. Samozřejmě že excelant je dvojice Hanka Křížková – Jiří Korn. Jako dvojici jsem je zažila již v jiném muzikálu, ale každým představením je člověk prostě musí s láskou nenávidět. Hravost a živelnost spojená s umem, který předvádějí je obdivuhodná.
Na barikádě bych asi nejraději umírala pod vedením úžasného hlasu Tomáše Trapla. Ale ani ostatní představitelé mě nikdy nezklamali. Snad nikdy jsem nezažila Gavroche a malou Cosettu, co by se mi nelíbili. I těmto „malým“ umělcům smekám. Jsou skvělí. Gavroche mě vždy umírajíc pod barikádou dojme. Snad pro mne nejdojemnější scéna ve světě muzikálu je duet Eponiny umírající Máriovi v náručí. Tomu snad konkuruje jen smrt Tonyho ve „West side story“ Magda Malá se v této scéně a v kombinaci s tím „příšerně nádherným ječákem“ u domu Cosetty rozhodně řadí do první linie mých oblíbenců.
Jediné co mě zlobí jsou lidé v hledišti. Někdy mám pocit, že nedokáží tu krásu ocenit. Ale na konci, to musím říci, mě vždy mile překvapí bouřlivou reakcí. 16.12. ukončí Jena Valjean svou pouť v Goja Music Hall a zemře naposledy. Myslím, že budu brečet víc než kdy jindy. S krásou se člověk prostě těžko loučí. Ráda bych poděkovala Davidovi Uličníkovi za to, že měl odvahu se do téhle role pustit a během tří hodin tak fantasticky „zestárnout“ a každým tónem svého hlasu dojmout nás obyčejné lidičky. Ač bedlivě sleduji jeho ostatní role a projekty – David Uličník pro mne jednou provždy zůstane nesmrtelným Jeanem Valjeanem.
A tak slovy Cosetty, se loučím s dílem, co se snad každému dostalo pod kůži.
„…snaž se žít, ach zůstaň s námi dál! Máš tu nás, už nejsi …. sám“
DENÍK ŠÍLENÉ FANYNKY
…..a začalo to tak nenápadně.
Bylo to pro mne pochmurné období. Jaro se sice už hlásilo o svá práva, ale já za sebou měla několik pohřbů dobrých přátel a nesčetně přátel rozsetých po nemocničních zařízeních. Ani já jsem se necítila moc dobře. Těšila jsem se proto moc na představení muzikálu
Les Misérabels v Goja Music Hall na Pražském výstavišti. Chystala jsem se na toto představení už od jeho prvního uvedení v Goje, ale z výše uvedených důvodů jsem se tam nedostala. Netušila jsem jak moc mě ten večer ovlivní.
Představení mi naprosto učarovalo. Ponořila jsem se do děje, ale hlavně hudby. V mnoha scénách jsem nedokázala potlačit dojetí a slzy a při Valjeanově „Otče náš“ mnou projíždělo nezvyklé mražení.
A právě hlas Jeana Valjeana se mi nesmazatelně vryl do paměti a srdce. Okouzlil mě natolik, že jsem v noci po návratu domů zasedla k internetu a vyhledala si „majitele“ toho úžasného hlasu. Asi bych měla vysvětlit v čem byla na nezvyklost mého počínání. Je mi 35 let a ani v době, kdy pokoje spolužaček zdobily fotografie zpěváků a herců – můj pokoj nezdobilo nic. Hudbu jsem milovala odmala, samozřejmě jsem některé interprety obdivovala, ale cíleně jsem nikoho nesledovala a už vůbec nepropadala pubertální fanouškovské hysterii. Zatímco jiní sledovali pop, já milovala Bernsteina, Francouzské šansony, G.Bécauda, muzikály a operety. Ale abych se vrátila ke svému nočnímu pátrání…
Jméno toho úžasného hlasu bylo: David Uličník. První překvapení přišlo se zjištěním, že ten dojemně umírající „stařec“, co sotva přešel po jevišti je o rok mladší než já. Ale jinak se toho o Davidově soukromí z jeho web stránek moc nedozvíte. Za to je tam potěšotelná mini sbírka demo nahrávek: „Otče náš“ (Bídníci) „Maria“ (West side Story) „Jezabel“ a fanynky jistě potěší množství fotografií. Právě nedostatek informací o soukromí mě donutil k tomu, abych v pátrání pokračovala. Naprosto chápu a schvaluji, že si David své soukromí chrání a tak nikdo neví ani datum jeho narození. Mravenčí práce se vyplatila. Ke svému údivu jsem zjistila, že Davida Uličníka obdivuji už hodně dlouho jen to nevím a to ve 4TETu. Sbírka článků se mi začala dost slušně rozrůstat. Lze se tam dozvědět, že například bratranec Jakub Uličník zpívá hlavní postavu v muzikálu Josefův pestrobarevný plášť, že David má sestru, miluje auta BMW, čínskou kuchyni a víno a dokonce že pět ze šesti gynekologů doporučují jeho desku „Hladina zvlněná“ ke kojení J. Čím více jsem o panu Uličníkovi četla, tím vzrůstal můj obdiv k tomuto mladému zpěvákovi. Neodolala jsem a napsala jsem na jeho web stránky svůj první vzkaz. A tehdy jsem zažila asi největší překvapení – že mi odpověděl. Mohla jsem tedy k tomu skvělému divadelnímu zážitku připojit i velmi sympatickou a civilní postavu Jeana Valjeana – Davida Uličníka. S narůstajícím počtem vzkazů a shlédnutých představení a četbě historie vzkazů na webu i článků, co jsem našla se přede mnou objevoval obrázek (dle mého soudu, který nikomu nenutím) neuvěřitelně nadaného zpěváka s bezkonkurenčním hlasem. Obrázek příjemného, skromného, přátelského mladého muže, co do zpěvu – ať je to opera, muzikál, nebo sólo – dává obrovský kus sebe. Nezapomíná totiž na to, že je posluchač ten hlavní, koho se to dotkne. Mladí „umělci“ často zapomínají na to, že posluchač není jen snadno zmanipulovatelný pubertální dav, ale jednotlivci, co vycítí zpěvákův postoj k nim a tomu co dělá. Nemyslím, že by to David cíleně dělal, ale prostě to má díky Bohu v sobě. Neplní titulní stránky bulvárů a rozhodně se nezviditelňuje za každou cenu. To má ale paradoxně (nebo možná právě proto) za následek, že se může pochlubit skalními fanoušky, co nechybí v hojném zastoupení na každém koncertě nebo představení. Prostě si „svého zpěváka“ ohlídají a nelitují ani nákladů, ani námahy aby si ho poslechli a podpořili ho. A že je to pestrá skupina fanoušků vypovídá i jejich věkový rozsah. Jen co je mě známo, nejmladším fanynkám Johance a Valentine je 5 let a jeho písničky se skupinou „Úplně rovný banán“ a „4TET“ pějí stále a všude. Nejstarší fanynce Helence je 71 let. A u té bych se chtěla chvilku zastavit, protože je to zcela netypická fanynka. Na ní je totiž vidět zcela názorně, co David se svým hlasem a hlavně lidskostí dokáže udělat. Helenku rozhodně nelze zařadit do „pubertální mládeže“ Mnoho let bojuje se zákeřnou nemocí a v době kdy poznala „Bídníka Uličníka“ na tom nebyla zrovna dobře. Často na ní dopadne tíha a délka boje a prožije nejednu bezesnou noc. A právě v takových chvílích ta drobná ženuška usedá do křesla, nasadí na uši sluchátka a nechá se unášet Davidovým hlasem. Dokonce si ho natolik zamilovala, že se rozhodla mu napsat. Jaké bylo její překvapení, když jsem jí už druhý den nesla od Davida odpověď. Helenka ožila až neuvěřitelně. Nakonec byl David tak hodný, že se uskutečnilo i osobní setkání s námi „důchodkyněmi“. A znovu musím Davidovi poděkovat za to že je takový jaký je. Setkání pro Helenku moc znamenalo a vždy na něj bude s láskou vzpomínat.
Od toho jarního večera 2006 uplynulo již dost měsíců. Já, Helenka a náš rozrůstající se klub fanoušků (známý jako Žižkov company) jsme shlédli několikrát představení Bídníků s nejmladším, ale nejlepším Jeanem Valjeanem na světě!!! West side Story s s Tonym na kterého se nezapomíná. Nesčetněkrát jsme otočili Hladinu zvlněnou, 4TET, demo nahrávky, Olzu, Vichry …. A když je den hodně šedivý, barvy se ztratily, pustím si nahrávky ÚPLNĚ ROVNÉHO BANÁNU a věřte mi nebo ne, den je barevnější a přísahala bych, že je tak nějak do žluta J J
Jak vidíte, nelze popřít, že jsem se na stará kolena zbláznila. Ale i kdyby … jsem ráda, že se jednou za čas rodí takoví lidé jako je David a dokáží nás – staré dámy vrátit do pubertálního věku. Moc se těším na další představení, koncerty a CD.¨
Jen Davida lituji, že to s námi „fanynkami“ je asi někdy k nevydržení
SETKÁNÍ 11.6.2005
Byl jsi tam. Já tě viděla. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Nezměnil jsi se. Ale já ano. Když jsem tě viděla naposledy, byl jsi napojen na přístroje. Tam, kde nebyly obvazy, vykukovaly hadičky nebo podlitiny. Přístroje pípaly a dokazovaly, že ještě dýcháš. Že jsi stále se mnou. Seděla jsem vedle tebe, držela tě za ruku. Ale nebylo to nic platné. Tvůj život mi unikal mezi mými prsty. Dívala jsem se na tebe. Hlavou se mi honilo milion vzpomínek. Pamatuješ, jak jsme seděli na nábřeží Seiny a ty jsi mi ukazoval tu podmanivou nádheru města. Nebo když jsi přijel za mnou do Prahy a já ti ukazovala Jižní město. Byla to nádherná doba. Ležel jsi na nemocničním lůžku, a já tam byla s tebou. Ale mohla jsem se jen bezmocně dívat jak mi odcházíš. Vyprávěla jsem ti o budoucnosti. Ale oba jsme věděli, že žádnou budoucnost nemáme. Byla jsem na tebe pyšná. Bojoval jsi statečně. Ale když jsem slyšela ten povědomý zvuk – zvuk tak známý z nemocničních seriálů - věděla jsem, že mě už nemůžeš slyšet. Stála jsem tam a přihlížela snaze lékařů tě ještě alespoň na chvíli udržet u mě. Ale jejich um nestačil na to, aby zvítězil nad smrtí, která tě vzala do své náruče.
Tehdy jsem tě viděla naposledy.
Zahlédla jsem tě koutkem oka v davu. Od pohřbu jsem tě viděla na mnoha místech. Všude tam, kde jsme spolu byli šťastní. Přála bych si tě ještě jednou políbit, obejmout, nebo se ti jen dívat do očí a držet za ruku. Nic z toho se však nestane a já to vím. Přesto: neřekla jsem ti spoustu věcí. Neříkala jsem ti dost často, jak moc tě miluju, a jak moc jsem s Tebou šťastná. Ale jsem si jistá, že jsi to věděl. Co jsi ale nevěděl je, že jsi mi nechal velký dar. Budoucnost, kterou jsme plánovali, teď plánuji sama. Ale jednou naší dceři řeknu, jaký byl její otec. Že byl statečný, něžný, a že by ji miloval jako nikdo na světě. Tlačím kočárek a přála bych si, abys byl vedle mne. Abychom se zase mohli procházet po nábřeží Seiny a dívat se, jak plyne voda, město žije a naše dcera roste. Ty to ale už neuvidíš. Přesto … až se jednou zase objevíš někde v davu, přála bych si, aby tě zahlédla i naše dcera.
RÁNO 12/6/2005
Otevřela jsem oči. Uvědomila jsem si, že bych je ani otvírat nemusela. Věděla jsem předem, co uvidím: Tmu.
Podle mých hodinek je 6 ráno. Vím, co mě probudilo. Nebyl to budík. Ten ani nepotřebuji. Stačí že do mě zaryje studený čumáček můj chlupatý přítel Andy. I v té tmě cítím, že se směje od ušiska k ušisku. Dojdu do koupelny a obléknu si večer připravené věci. Nikdy jsem neměla cit pro barvy a jejich sladění, a tak mi vždy s výběrem garderoby raději pomáhá Petra. Je to moje sousedka, která se každý večer u mě zastaví na kus řeči. Bez ní bych byla ztracená. V kuchyni si připravím snídani. Snídám sama. Tedy pokud nepočítám Andyho. Ale ten se většinou jen natáhne vedle mě. Zaposlouchám se do zpráv z rádia. Má pršet. To mě moc netěší. S deštníkem v ruce bych potřebovala být chobotnice, abych vše pobrala. Také si musím vzpomenout, kam jsem ho dala. Nesnáším deštníky. Po snídani se ještě zastavím před zrcadlem. Pod ním mám klíče a kabelku. Jediný, kdo může zhodnotit můj image na tento den je Andy. Ale ten je nad takové drobnosti povznesen. Povzdechnu si a otevřu dveře. Andy je u nich připraven jako každý den. Má radost, že jdeme ven. Zamknu dveře a než vykročím vytáhnu svou bílou hůl a nechávám se vést svým čtyřnohým přítelem do nového dne.
NEMOCNIČNÍ POHLED 16.6.2005
Včera jsem byla v nemocnici. Čekala jsem tam na přítelkyni. Dívala jsem se kolem a sledovala nemocniční ruch. Pacienti, někteří o holi, jiní již na vozíku. Osamělí v nemocničních chodbách, jiní doprovázeni někým kdo je v nejtěžších chvílích drží za ruku. Staří, kteří prožili mnohé a na jejich zádech se již zračily stopy tíhy kterou museli v životě nést. Byli tam mladí, kteří se provinili jen tím, že byli jiní než jejich vrstevníci. Že museli prožít již nejeden den v těchto zdech. I na jejich ač mladých tvářích – se již odráželo utrpení, kterým jejich tělo muselo projít a možná, které je ještě čeká. Zvláštní pomyslela jsem si. Nevidím žádné slzy. Nikdo z nich nepláče. Přemýšlela jsem co ty různorodé lidi spojuje. Byl to možná výraz odhodlání bojovat, v jejich očích co je spojovalo. A najednou jsem neviděla nemocniční chodby tak chmurné. Sestřičky, které celý předešlý den telefonovaly pacientům, aby je mohly přeobjednat. Sestřičky, které se snaží být stále ještě lidské, i když tahle místa připomínají jen bezmocnost a peklo utrpení. Lékaři, kteří musí vynaložit všechen um, aby dokázali co nejvíce těch tam za dveřmi ambulance pomoci.
Pak jsem zahlédla svojí přítelkyni. Mladou ženu ve věku, kdy jiné chodí do divadel a na plesy, na kolenou houpají vnoučata. Šla pomalu a já věděla, že každý krok jí působí nesmírnou bolest. Přesto jsem nezahlédla ani jednu slzu. Viděla jsem jen úsměv ženy, která potká na podivném místě svou kamarádku. Smála se a žertovala a obětí bylo tak opravdové, že snad ani nepatřilo do těchto míst. A já neviděla jen přítelkyni. Viděla jsem statečnou ženu, která se rozhodla nevzdat se bez boje.
Najednou mi všechno přišlo strašně malé. Moje slzy, moje vzlyky, moje deprese. Vždyť tahle rozesmátá žena nemůže skoro chodit, má velké bolesti a přesto má srdce plné smíchu a dobra. Nezahořkla na život ani na tělo, které jí zrazuje. Nevím, zda bych byla já tak statečná.
Věděla jsem ale že mi navždy zůstane v mysli chvíle, kdy jsem se podívala do očí utrpení, které se zvedá z prachu a popela a snaží se znovu vstát. Možná bychom se měli všichni někdy posadit do nemocniční chodby a pozorovat opravdové utrpení, abychom si uvědomili, co všechno jsme dostali darem a vážili si toho.
DŮVĚRNÍK 13.6.2005
Nevěděla jsem kam jít. Vždycky jsem chodila za tebou, když jsem měla starosti. Tak jsem tady zase. Dívám se na tebe a mlčím. Možná proto, aby ten okamžik můj hlas nepokazil. Nevím čím začít. Tolik bych ti toho chtěla říct. Je spousta novinek, o kterých nevíš, protože jsi odešla. Už je to dlouho. Já vím, nebyl to Tvůj nápad odejít jen tak. Přiznám, že i já jsem tady dlouho nebyla. Asi jsem neměla odvahu. Jsem zbabělec. Ale já nikdy netvrdila, že jsem statečná. Když jsi odešla, cítila jsem se zrazená, zaskočená, bezmocná … a strašně osamělá. Odešla jsi a já tu zůstala. Ale s tebou odešel kus mě. To lepší z mého já. Dělá mi teď potíže někomu zase věřit. Ty jsi také odešla a slíbila jsi, že budeš vždycky se mnou. Svůj slib jsi nedodržela.
Tak tady sedím proti tobě a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybys neodešla. Začíná mi být chladno a tak si přitáhnu kabát blíže k tělu.
„Slečno, budeme zavírat. Už je pozdě“.
Zvednu se a opouštím hřbitov. Dlouho jsem tě neviděla. Ale neboj babičko. Zase přijdu. Tak jako vždycky když mě něco trápí.