Love story-Maratův příběh
Příběh jedné lásky
„Tati, prosím tě, tak proč se nemrkneš na Primu. Tam je chat, můžeš si tam s lidmi pokecat přes mobil přímo na obrazovce. Je to pořád lepší nežli tady sedět sám jako kůl v plotě,“ říkala mi jednoho večera má mladší dcera, když jsem po obvyklé hádce se ženou, kvůli pitomosti, odešel z obýváku do své pracovny, pustil si nějakou blbost v televizi a sáhl po knížce. Kolik večerů jsem takhle trávil, to by jeden snad ani nespočítal.
„A nevíš tak asi, na co by mi bylo kecání s nějakými lidmi přes televizi? Mám jich dost z práce,“ nesouhlasil jsem s dcerou, ale dalšímu hovoru udělal přítrž nejmladší vnouček, který za mnou do pracovny přišel, aby trochu prohnal hry na počítači.
Jenomže bylo kolem desáté večer, kupodivu se mi nechtělo spát, z neustálého čtení mě bolely oči a já si najednou vzpomněl na dceřina slova. Po delším úsilí, jsem na techniku hrozný pitomec, jsem na obrazovce naladil příslušnou stránku a začetl se do probíhající diskuze. Na obrazovce se různé přezdívky, teprve o dost později jsem se dozvěděl, že se jim říká nicky, taky nevím proč, ale budiž, dohadovaly o nevěře a rozvodech.
„Jéžišmarjá, ještě toho trochu,“ pomyslel jsem si, protože jsem to doma měl už po léta na levačku. A pořádně. „Vadí mi i vzduch, který musím dýchat s tebou společně,“ to bylo oblíbené úsloví mé ženy. Strašně dlouholeté ženy. Vypnul jsem tu bednu a zase sáhnul po knížce.
Jo, abych nezapomněl, to je totiž strašně důležité, neumím vyprávět vtipy a nepamatuju si je. A zrovinka v tomhle období byly u nás v práci, v kuřácké a kafové místnosti, vtipy oblíbeným tématem. Tak, a teď zase zpátky do příběhu. Bylo to, tuším, někdy v polovině října a já při tom kafi stál jak ET, protože jsem nemohl do placu hodit žádný fór, a tak jsem se večer, a zrovna jsem byl nějaký ucaprtaný z lítání v práci, zase mrknul na chat na té Primě. A najednou koukám, tam nějaká babca, to byl ten pitomý nick, ta přezdívka, napsala skvělý, i když pořádně sprostý fór. Ale tak dobrý, že jsem se mu musel nahlas smát až jsem doslova hejkal smíchy, tak se mi líbil.
V tu dobu jsem už taky měl svou přezdívku a párkrát se tam na tom chatu zapojil do diskuze. A tak jsem na mobilu vydatloval, ale ne na sklo, protože to bylo příšerně drahý, ale jako šeptání té babě, že se mi to moc líbilo, že bych si o těch vtipech rád s ní občas napsal, ale jen na mobil. Nejsem přece Rottschield, že jo. A pak se na té obrazovce objevilo od téhle baby jakési, že se s úchyláky nebaví a o nějaký sex po telefonu nemá zájem. Koukal jsem na ta písmena jak eskymák na mikrovlnku a nechápal jsem.
„Co si to kráva vůbec o sobě myslí? Já a úchylák? Vždyť jsem chtěl jenom vtipy, abych nebyl v práci za totálního trotla!“ Tak tahle slova jsem si v duchu říkal a horečně mačkal mobil, abych se podíval, co jsem jí to vůbec napsal. Jenomže to tam už nebylo, já idiot to hned po odeslání vymazal, blbý zvyk z práce.“Co jen já s ní provedu? Seřvu ji na tom skle, udělám z ní naprostého domýšlivého blba, nebo se na ní vykašlu a vypnu tu pitomou bednu,“ říkal jsem si snad dokonce i nahlas. Copak udělat z někoho blba není nic složitého, dělám to často v práci, jen kdybych, já vůl, věděl, jak jsem ji to vlastně napsal? A pak mě osvítil snad duch svatý nebo největší manipulátorka lidstva vůbec – náhoda. Neudělal jsem nic z toho, ale napsal té babce na sklo, v rozporu s mými zvyklostmi, že jsem děda čtyř už velikých vnoučat, co to je sex po telefonu ani nevím a vůbec, že už jsem s touhle činností dávno sek. A poslal to. Jo a pak jsem ještě napsal, že sbírám vtipy do práce a píšu si je do sešitu, abych je nezapomněl. Lidi, co tam se jich pro mě potom objevilo, to byste nevěřili, tužka se mi málem zavařila. Jen ta pitomá babca se už neozvala. „Ať si trhne nohou,“ říkal jsem si a šel ten večer spát.
No jo, jenomže já jí poslal i číslo svého mobilu, a tak jsem, bylo to asi za dva, tři dny, najednou dostal esemesku s vtipem právě od téhle babci. A na potvoru zase parádní, co jsem ho neznal, takže jsem jí poslal zase svůj vtip z toho sešitu. Jsem přece slušný člověk, že jo? A tak se pomaloučku, polehoučku rozjela naše společná korespondence po esemeskách. A najednou to už nebyly jenom vtipy, najednou se mě ptala co dělám a já se zase ptal na ní, odkud oba jsme, kolik nám je vlastně let a já vám najednou zjistil, že ona mladá holka, protože i přes ten svůj nick babca (na tom skle nešly háčky) to byla mladá ženská proti mně a že vůbec není pitomá. Musím se vám přiznat, že jsem strašně ješitnej jako každej chlap, že ano, a tak jsem každého posuzoval podle jeho vyjadřování. Nejdřív, jak už jsem říkal, jsme si psali jen občas, pak už to bylo častěji, to když jsme si začali psát o sobě, o svém životě, problémech i tužbách, ale i o tom, že jsme oba na sklo vlastně šli proto, že jsme byli tak strašně sami, i když nás oba naše práce přiváděla mezi spoustu lidí. A najednou jsem se přistihl, to když třeba jeden den nenapsala, že vyndávám ten pitomej vynález, kterej tolik krade soukromí, i několikrát za den, jestli jsem náhodou nepřeslechl pípnutí její zprávy. A začaly mi ty její esemesky strašně chybět. Ona totiž ta babca, to už jsem věděl, že se jmenuje Pavla, byla přímo skvělá ženská. No, a pak se mě zeptala odkud jsem a když jsem ji to zašifrovaně napsal (ať se holka ukáže, jaké má historické znalosti), tak mi opáčila, že někdy počátkem roku přijede na školení nedaleko mého města. To byl začátek listopadu. A já ji navrhl, že bychom tedy jako mohli spolu zajít na kafe, ale ve vší počestnosti, protože o nějaké seznamování nemám žádný, ale vůbec žádný, zájem. Souhlasila a já si říkal, kdoví co do ledna bude, třeba už může být i po válce, že jo.
Jenomže ona ta potvora mě začala provokovat, tu jedna lechtivější zmínka, onde druhá a já i přes veškeré bránění na její hru přistoupil. A pak jsme si oba napsali, že se na vzájemné zprávičky těšíme a že nám, když ten druhý dlouho nepíše, strašlivě chybí. Nikdy jsem nevěřil tomu, že se dá zamilovat do člověka, kterého jsme neviděli, navíc neměla tehdy mobil s foťákem. A příběh Cyrana a Roxanny s Kristiánem jsem považoval jen za krásný výplod Rostandovy fantazie. Jenomže jsem se zase pletl. „Já se snad do té holky zamiloval,“ říkal jsem si jednou, když jsem si už asi po třetí četl její zprávu a nechtěl jsem věřit sám sobě. No, a pak mi jednou napsala, že do ledna je to moc daleko a že asi přijede na to školení až v únoru a co bych na to říkal, kdyby za mnou jednou odpoledne těch sto kiláků přijela vlakem. Tedy, přiznám se bez mučení, že něco podobného jsem ani ve snu neočekával, ale byl jsem na ni tak zvědavý, že jsem souhlasil, i když jsem si připadal jako šílený sobec, že ji nechám jet vlakem, zatímco bych já bych za ní mohl zajet v pohodlí autem.
Vlak přijel a z nádraží vycházelo několik ženských, ale já hned věděl, která to přijela za mnou. Byla krásná, moc krásná. Malinká, černé vlasy nakrátko střižené, oči, černé jak bezměsíční noc v prosinci, byly plné šibalských ohníčků a usmívala se. Bože, jak ta se nádherně usmívala. Kdybych žil do sta let, ten její první úsměv pro mne, nikdy nezapomenu. Usmíval jsem se také a srdce se mi bláznivě rozbušilo a já se jí rozběhl naproti. Objal jsem ji, přimáčkl k sobě a líbal. Zase a znovu. A ona mi polibky oplácela s takovou samozřejmostí a s tak zřejmou láskou, že jsem už tehdy, pár minut po našem prvním setkání věděl, že právě tahle malinkatá ženuška je ta, co jsem na ni až do svých pětapadesáti let čekal.
A tak se začal náš společný příběh. Příběh nádherné lásky, příběh plný něhy i vášně, příběh plamenů, které nepohasínají, ale neustále plápolají výš a výš. Příběh jedné obyčejné, ale i zvláštní a o to krásnější lásky. Příběh můj a mé baabiny.
Marat1