KRAJINA ZA ZRCADLEM

_________________________________________________________________kapitola č.7

Divil jsem se,jak Pavel může trefit na druhý břeh.Byla tma a vidět bylo jen
asi 6 metru.Ale na druhý břeh jsme se po nějakém čase dostali a zdálo se to
věčnost, než jsme se tam dostali.Chtěl jsem Pavlovi zaplatit za převoz,ale nechtěl o tom
slyšet.Poděkoval jsem a Pavel mi ukázal,kterým směrem mám jit.Nedaleko,že je
malá budka,tam můžeš počkat do rána mi pověděl.Podali jsme si ruce a ja šel
kam mi Pavel ukázal.Najednou byla budka přede mnou.Při jedné stěně byla
lávka,posadil jsem se na lavku a čekal až se rozední.Chvilemi jsem usínal a
zase se budil,až konečně jsem v sedě na lávce usnul.Obudili mě nějaké hlasy
a najednou se dívám do světla baterky.Nic jsem neviděl,v tom momentě jsem
nevěděl ani kde jsem.Připoměl jsem si když na me promluvili po
Madarsku.Odpověděl jsem,že nerozumim.Jeden mluvil slovensky a ptal se mne co
pašuji do Madarska.Odpověděl jsem,že nic nepašuji.Prohledali mi kapsy ale
nic jsem neměl.Ptali se kam chci jit.Ukázal jsem křestni list,že jsem se
narodil v Madarsku a že jdu do Brennbergu k strýcovi.To prý je možné ale
proč nejdeš legálni cestou,v křestnim listě máš napsáno národnost po otci
CSR.Pak začali mluvit mezi sebou a nic jsem nerozuměl.Asi se dohadovali co
se mnou udělat, pak jeden šel napřed a druhý mi ukázal abych šel za
nim.Kousek dále měli lodku,vzali mě na lodku a odpluli jsme,jak se
ukázalo,na Slovenskou stranu.Už se rozednívalo a řekli mi,rychle z lodky, jsi
na Slovensku.Byl jsem rád,že mě nezavřeli ani nepředali Slovenské
stráži.Nevěděl jsem ale kam mám jit a co dělat.Zbývalo mi jedno,zajít k
Pavlovi,možná poradi.

kapitola č.8

Po druhé přez Dunaj bylo vyloučeno.Pavla jsem tak brzo po ránu též nechtěl
obtěžovat.Náhle mě napadlo"Petržalka".Přez Dunaj je v Bratislavě most,dnes
už asi nový.Je to kousek země,na druhé straně mostu, neboli část
Bratislavy.Sel jsem v Komárnu na nadraží a vlakem jel do Bratislavy.Po
zaplaceni jízdenky,mě jěště zbylo málo peněz na kousek salámu a několik
žemlí.V Bratislavě jsem se nemusel ani ptát kudy mám jit na most.Sel jsem
proti proudu Dunaje až jsem došel k mostu.Napadlo mě,že může být na moste už
nějaká kontrola.Počkal jsem až několik lidí přešlo přez most,žádná kontrola
nebyla.Bez žádného problému jsem byl na druhé straně mostu.Ptal jsem se
dvouch chlapců kde je hranice,ukázali mi směr přez pole.Ze je to nejkratší
cesta a že tam tudy chodí často do Rakouska.Může tam být ruský vojin,ale
nikoho nezastaví.Sel jsem polni cestou až jsem došel asi do
poloviny.Necelých 100 metru ode mě se ukázal ruský vojín,zamával jsem mu a on
zdravstujte,na děvčata? Da Da,máchnul rukou a ja šel dále.Došel jsem na
silnici kde byla šipka Wien 70 km.Ani se mi nechtělo věřit,že už jsem v
Rakousku.Skoda,že jsem nepomyslel o tom dříve.Přede mnou bylo 70 km
chůze,ale šlo se mi dobře.Kolik hodin jsem šel,ani nevím,hodinky jsem
neměl.Do Vídně jsem došel když už byla tma.Dvakrát jsem se ptal kudy do
Rechtevienzeiler až jsem doěel na místo.Už bylo asi pozdě, lidi bylo na
ulicích málo.Přišel jsem ke stankům ,kde se prodávalo ovoce a zelenina.Kolem
každé budky bylo při zdi několik skřinek a krabic.U jedné budky jsem si
udělal místo kolem stěny kde bylo plno papírových kartonů.Položil jsem se na
několik kartonů a hned jsem usnul.

kapitola č.9

Jěště byla tma,když jsem se probudil.Sel jsem se projít a podívat se po
obchodech.Po válce v Rakousku byla bída o vše.V obchodech nebylo
nic.Později jsem se dozvěděl,že ani na karty nebylo nic ke koupi.Chodil jsem
tak dlouho až se rozednilo.V malém parku jsem našel vodu,umyl jsem se a
napil,pak si sedl v parku na lavičku a čekal až někoho uvidím a zeptám se
kolik je hodin.Do parku v té době nikdo nešel,vyšel jsem na ulici a potkal
jsem pána který mi řekl,že je po šesté hodině.Bylo jěště moc brzo a znovu
jsem chodil sem a tam.Objevil jsem policejní stanici a rozhodl se zeptat na
adresu "tety".Na policii mě dali číslo domu, kde bydlela Katalina
Tatek.Nebylo to daleko,ale jěště stále bylo moc brzo,někoho obtěžovat.Cekal
jsem až jsem se dověděl,že je osmá hodina a šel k "tetě".U vchodu do domu
bylo plno zvonků a našel jsem K.Tatek.Zvonil jsem několikrat, ale nikdo
neotviral.Stál jsem před domem a čekal.Náhle se dveře otevřeli a vyěla
starší paní.Ano bydlela tu K. Tatek ale už nežije,zemřela už několik let
tomu.Ale její dcera má kloboučnictví tu nedaleko.Ani jsem nevěděl,že teta
měla dceru,ale šel jsem a našel kloboučnictví, dámské i pánské.Už bylo
otevřeno.Přišla mladá dívka a ptala se ,co si přejete? Ptal jsem se,je tu pani
Tatek ?.Ano hned ji zavolala a přišla dcera "tety"Pozdravil jsem ji a řekl
kdo jsem.Divila se,že si vůbec ještě pamatuji a musel jsem vypravět
všechno.Ptala se jestli chci zůstat ve Vídni,když jsem řekl,že ne,řekla
mi,to je dobře,je zde bída. Počkej tu chvíli,hned přijdu, řekla a
vyšla.Když se vrátila, podala mi sáček a prý něco na cestu.Pozdravuj v
Brennbergu a at častěji píší,nic o nich nevím.Poděkoval jsem,do ruky mi dala
peníze na jízdenku.

.Rozloučili jsme se a ja byl znova na cestě.

kapitola č.10

Měl jsem v §myslu se zeptat na K.Tatek,ale uznal jsem za nevhodné se ptat po
tolika letech.Na nadraží jsem šel pěšky.Po zaplacené za jizdenky,mi zbylo
jěště několik šilinku,za které jsem si koupil kávu,nic jiného nebylo.Z Vidně
do Soprone už vlak byl obsazený a bylo na něm několik ruských vojínů.Vlak 
jel na čas a než jsem se nadál,byli jsme na Rakousko-Madarske
hranici.Přišla kontrola pasu,nic jiného jsem neměl,než legitimaci [kenkarte]
Protektorátu Cechy a Morava.Bylo to jediné s fotografií a tu,že si kontrola
zadrží.Mám se přihlásit na nadraží Soproni.Neměl jsem v úmyslu se hlásit v
Soproni a tak se stalo.Po nějakém čase vlak zpomalil a jel právě
krokem,napadlo mě vyskočit.Otevřel jsem dveře vagonu a vyskočil.Z tratě byl
svah dost vysoký,ale ani jsem neupadl.Brennberg je přímo na hranicích a
věděl jsem,že nemůže být daleko,jen kterým směrem? Uviděl jsem muže na poli
orat a šel jsem k němu.Pozdravil jsem po německu,vlastně Brennbergstinou a
zeptal jsem kterým směrem do Brenbergu.Ukázal mi,že tím směrem kterým jsem
šel.Začal se vyptátvat odkud jsem,že mluvim "brenbergstinou'' a nevím
kterým směrem mám jít.Musel jsem mu konečně říci,že jsem se narodil v
Brenbergu,ale žil do té doby v CSR.Mezi tím rozbalil raneček s bůčkem a
chlebem,že abych si vzal.K tomu též měl láhev vína,tak dvakráte mě nemusel
moc nutit.Na čerstvém vzduchu a o hladu chutnalo dobře.Poděkoval jsem
mu,popřál mi štastnou cestu a mnoho zdaru.Přišel jsem na cestu která,se mi
zdálo,vedla kolem hřbitova.Nemýlil jsem se,už za zatáčkou jsem v dáli viděl
hřbitov.Sel jsem se podívat na hrob bratra,hrob už jsem nenašel.Bylo mi
smutno,na místě bratra byl pohřbený malý chlapec.Později jsem se
přesvedčil,že opět jsem se nemýlil.

_

kapitola č.11

__

Cesta od hřbitova ku strýci vedla kolem našeho bývalého domu.Už z daleka
bylo vidět jenom čtyři holé stěny na kterých rostla tu i tam kopřiva a jiný
plevel.Později jsem se dozvěděl,že dům kdysi vyhořel.Měl jsem obraz před
sebou,otce,matky a Rudy jak mě na ramenech nese přez potůček nahoru po
stráni k lesíku.Bylo mi smutno,ale po chvili jsem šel dále.Kousek dále,byl
spustošený bývalý obchod,kam jsem chodil za strýcem Ferdinandem když přijel
z Budapešti.Kupoval mi různé dobroty a cukroví.Zemřel už před několika
lety,tak jak teta Lena a Mitci a jiní sourozenci matky.Některé jsem ani
nepoznal.Byl jsem už před domem strýce Františka,syn strýce též František
kosil před domem na zahradě trávu.Pomáhej panbůh,jsem ho pozdravil,upustil
kosu a běžel mě privítat,kde se tu bereš? Nečekal na odpověd a volal
matku.Teta mě též z daleka poznala,strýc byl v práci.Teta hned krojila
chléb,který sama pekla v peci za domem.Už bylo odpoledne a strýc měl každou
chvili být doma.Ptal jsem se ,kde je druhý bratranec Josef.Teta mi
poveěděla,že zemřel.Bylo slyšet kroky a po chvíli vkročil do kuchyně
strýc.Díval se na mě a nebyl si moc jistý kdo jsem,to jsi ty? Bohumile
[Gottlib] Teta se divila,že mě strýc hned nepoznal.Musel jsem hned
vyprávět,proč a jak se stalo,že jsem přijel.Strýc pověděl,asi hledáš
domov,který jsi ztratil, že? Napadlo mě,že vlastně má pravdu,po prvé jsem si
toho byl vědom.To už chceš zůstat u nás? se strýc ptal po chvíli.Můžeš tu
být jak dlouho chceš,ale práce zde je jedině v uhelném dolu,jiná tu
není.Reditel dolu byl původem Slovák,který si pamatoval otce.Práci jsem
obdržel,ale musel jsem se přihlásit v Soproni.Bratranec ,že si vezme volno a
pojedem do Soprone společně.Připrav si veškeré doklady jaké máš.

kapitolač.12

Do města Sopron jsme museli jít pěšky,nebyla autobusová linka ani
vlak.Připomělo mi to,jak matka s nůší na zádech chodila nakupovat do
Soproně.Když mela štěstí,vždy alespon kousek ji vezl někdo vozem a
koněma.Nám se šlo dobře,nic jsme nemuseli nést.V Soproni na uřadě,už ani
nevím jaký to byl úřad,František musel vyplnit žádost o stálý pobyt pro mě v
Brenbergu.Na naší otázku,jak dlouho budeme muset čekat na povolení
bylo,prominte nevim,jde to přez Budapešt. Nezbývalo nic jiného než čekat.Po
návratu ze Soproně už bylo pozdě se starat o práci v dolech.Na druhý den šel
strýc se mnou do kanceláře uhelných dolů ,měl odpolední, František musel do
práce na ranní.Reditel dolu si pamatoval otce,jěšte dobře mluvil slovensky.O
práci nebyla nouze,na druhý den jsem musel jít na lékařskou prohlídku,kterou
jsem prošel a den později jsem nastoupil do práce.Pracovné oblečení jsem
dostal od mladého Františka.Praci jsme začali na ranni o šesté do druhé a do
práce jsme chodili společně,mladý František a já.František ale pracoval v
jine grupě.Důl byl hluboký více než 800 metrů.Byl jsem čtvrty v
grupě,mluvilo se Brennbergštinou,tak jsem se domluvil.Později jsem se
dozvěděl,že čtvrtý utekl přez hranici do Rakouska.Moc lidí utíkalo v té
době.Do práce se chodilo lesem a hranice byla na některých místech jen asi
20-25 metrů.Nebylo těžké přejít hranici a z Rakouska přicházeli lidi často
pro malé prasatka.Prasátkám dávali do krmeni víno aby nekvičeli a v pytlích
je pašovali přez hranice.V dolech moje práce byla nakladáni voziků a tlačit
je do hlavního tunelu,kde byla lanová dráha,tam se připínaly na lano až k
výtahu a později výtahem navrch.Cas utíkal a než jsem se nadál byla zima,to
už bylo horší.V létě jsme chodili do práce 30 nejdéle 45 minut,v zimě hodinu
a půl,někdy více.Stále nic nebylo o mém stalém pobytu.Nezbývalo než čekat.
______________________________________________________________