KRAJINA ZA ZRCADLEM

kapitola č.13                                                                                                                 Z úřadu nepřicházelo žádné povoleni,naopak,mluvilo se o tom,že uhelný důl
zamknou.Na hranicich budou rusové a že ma být udělané pásmo pohraniční.
Propustku dostane každý kdo tam bydlí a nikdo jiný.Strýc a teta si dělali
starosti co a jak bude se mnou.Nic jiného nezbývalo,než vrátit se do
Cech.Reditel dolu sám uznal,ře to bude nejlepší řešení.Tak po necelém roku v
Madarsku,byl jsem znovu na cestě.Rozloučil jsem se a jednu neděli ráno jsem
šel prez hranice do Rakouska.Byla jěště tma, když jsem přešel přes
hranici.Dostal jsem se na silnici už v Rakousku,ale daleko jsem nedošel když
přede mnou zastavilo auto a vystoupil rakouský pohraniční strážce.Když
zjistili,že jsem Cech,bylo jim divné,že jdu z Madarska.Nakonec nevím jestli
mě uvěřili, ale vzali mě do auta a zavezli mě do tábora uprchliků.V táboře
nás bylo asi 200 a někteří tam byli více než půl roku.Tábor byl nedaleko
malého městečka myslím Temiz nebo tak nějak.Přesně už si to nepamatuji.Ven z
tábora se nesmělo a dostat se ven bylo těžké.Kolem celého tábora byl vysoký
drátěný plot a na vrchu jěště ostnatý drát.Jídlo bylo mizerné a bylo ho
málo.Na snídani krajíček chleba,kousek sýra a kousek margarinu,někdy dávali
kousek salámu.Na oběd dávali polévku a když v ní bylo kousek bramboru a pět
hrášků,to už byla hustá polévka.Rozhodl jsem se,že tam dlouho nebudu.Jediná
cesta byla přez bránu, ale brána byla hlídaná.Jediná možnost byla,když malé
nakladní auto, kterým přiváželi chléb ,vyjíždělo z brány ven.Všiml jsem si,že
někdy hlídač chodí dovnitř auta vzadu ,aby zjistil že nikdo není ukrytý ve
uvnitř.Trvalo to dlouho,než konečně byla možnost přejít přes bránu.Hlídač
někdy nechal bránu nezamčenou a byl vzadu za autem a někdy vevnitř.Jednoho
dne se mi to podařilo.Hlídač byl v autě,šofér stál za autem a brána
pootevřená.Povedlo se.Byl jsem na cestě a nikdo mě neviděl.

kapitola č.14

V té době v Rakousku už se situace polepšila,v obchodech už bylo více
všeho.Ačkoliv bylo jěště všechno na lístky,dalo se koupit i bez lístku.Bez
lístku se platilo více.O práci též nebyla nouze,chodil jsem se ptát u
sedláků.Když nic jiného tak jsem okopával brambory,pomáhal při sušení sena a
štípal dříví,ale to byla práce na den,někdy dva.Peníze jsem dostal
málokdy,ale hlavně,že jsem dostal něco k jídlu.Tak jsem doěel po několika
dnech až do města Linz.Už nepamatuji,jestli to byla zona Americká nebo
Anglická,na jedné straně mostu přes Dunaj.Na druhé straně byli Rusové.Chodil
jsem v Linzi po městě a najednou jsem uviděl Ceskoslovenskou vlajku.Nebyl
to konsulát,ale styčný důstojnik,konsulát .jak jsem se později dzvěděl byl ve
Vídni.Zazvonil jsem a přišla otevřít,myslím,že to byla sekretářka.Pustila mě
dovnitř a řekla abych se posadil a čekal.Nikdo jiný tam nebyl.Po nějakém
čase se otevřeli dveře a nevím,asi to byl ten styčný důstojník.Ptal se čim
mi může pomoci.Rekl jsem,že bych se chtěl vrátit do Cech.Podival se na mě
divně a říká,bud rád,že jsi tu.Lidi utíkají z Ceskoslovenska a ty se tam
chceš vrátit?.At si to rozmyslím.Nic jsem tenkrát o Ceskoslovensku
nevěděl.Dostal jsem nějakou kartu a abych šel na pracovní úřad,že mi dají
práci.Karta byla v obálce,tak ani nevím co tam bylo.Jěště byl čas na
pracovní úřad a nebylo to daleko.Na pracovním úřade též nikdo nebyl.Podal
jsem obalku a at prý počkám.Po několika minutách se ptal jakou práci bych
chtěl a čim jsem vyučený.Mlynář? to pro mlynáře práce neni.Zatim tu nic pro
tebe není.Poděkoval jsem a vyšel na chodbu.Na chodbě proti mě šel chlapík a
ptá se ,ty hledáš práci? Ano.A chceš jezdit s konma? Já konma nikdy
nejezdil.To prý dokážeš,ty koně chodí samy.Tak jsem našel práci a začal
jezdit koněma.Opravdu to bylo lehké,koně chodili dobře.

kapitola č.15

Leonding byla vesnice nedaleko města Linz.Sedlák měl 2 páry koní,jeden pár
koní byl belgický a druhý pár koní byl spíše na jízdu než na práci.Já měl
belgické koně a druhý pár, měl uprchlik z Rumunska.Tak jsem začal
"sedlačit".Koně byli klidní,jak se mi zdálo na začátku, záhadou bylo to,že
věděli kdy je pět hodin.At byla  práce jakákoliv,vždy zůstali stát a
čekali až je vypřáhnu a půjde se domů.Hodinky jsem neměl a ani jsem je
nepotřeboval.Nejvíc se mi líbilo orat,ale každá jiná práce mě
bavila.Kobyla,z těch lehkých koní,měla hříbě, které chodilo za mnou jak
pejsek.Musel jsem vždy dávat pozor ,když jsem v neděli někam šel.Hříbě jak mě
zahlédlo,přeskočilo oboru a bylo za mnou.Musel jsem se vrátit domů.Nakonec
jsme museli oboru zvýšit.To už pomohlo.Jednoho dne přišla odpověd od bratra
na můj dopis ,který jsem poslal hned na začátku práce v Leonding.Byl to dopis
po delší době a bratr psal,že se učí být tkalcem.Psal též o sestře a byl
jsem rád,že konečně si můžem psát.Ale tak, jak už to bývá,nic netrvá věčně a
přišel čas odejít.Sedlák najmul do práce člověka [knecht] který nám dával
praci.Ze začátku bylo vše dobré, až do dne,když jsem šel ke starostovi žádat
o poukaz na boty.Starosta když uslyšel že jsem Cech,říkal,kdyby jsi
pověděl,že jsi Volksdeutch,nebo sudeták,tak bych ti poukaz mohl dát , ale
Cechovi nemohu.Rekl jsem mu na to,kdybych řekl,že jsem sudeták,tak bych lhal
a to nechci.Poukaz na boty jsem nedostal.Koupil jsem boty bez poukázky a
zaplatil o 50% více.To mě vůbec nevadilo.Když se mě sedlák ptal,jestli jsem
dostal poukaz,řekl jsem co a jak bylo,že poukaz nemám.Uslyšel to též
"knecht"a od té doby bylo zle.Neměl čechy rád a nic už jsem dobře
neudělal.Došlo to tak daleko,že jsem se zvolnil.A tak jsem jednoho dne šel
dále.

kapitola č.16

Rakousko je rozdělené na Horní a Dolní Rakousko.Věděl jsem,že jsem v Horním
Rakousku ale nevěděl jsem ve které části. Na cestě jsem byl už několik
dní.Dva dny jsem okopával brambory,v jedné vesnici.Peníze jsem nedostal,ale
měl jsem nocleh a jídlo. K tomu  jsem jěště dostal jídlo na cestu.Najednou
přede mnou zastavilo auto a řidič se ptal kam jdu.Nevěděl jsem honem co
povedět ale napadlo mě "Insbruk".Doufal jsem,že řekne ,že tam nejede a
pojede dále.Ani jsem nechtěl abych sedl do auta.Tak si sedni "Jedu do
Insbruku".Rekl jsem mu na to,že nemám peníze.Já se neptám na peníze pojd
,alespon mi bude veseleji.Sedl jsem do auta a ke slovu jsem se ani
nedostal.Vyprávěl jak byl ve válce raněný v Polsku,než prý ten hloupý Hitler
napadl Rusko.Po uzdravení byl několik dní doma u matky.Otec zahynul později
v Rusku.Byl ženatý, ale žena ho opustila.Napadlo mě,že asi proto,že tak hodně
mluvil.Já mu na otázku odkud jsem,pověděl z Ceskoslovenska.Prý,že mě zaveze
v Insbruku do tábora kde jsou lidi z Ceskoslovenska.Zavezl mě až do tábora.V
táboře mi dali deky,vojenský šálek a příbor.Po chvíli mě napadlo,že jsem v
tábore Sudeckých Němců.Rozhodl jsem se,že při první příležitosti
zmizím.Ukázalo se,že každý mohl opustit tábor kdykoliv chtěl.Většina jich
někde pracovala.Bylo nás 6 na světnici a 4 ráno odešli do práce.Jeden zůstal
doma a po snídani se mě ptal jestli jsem čech nebo němec.Když jsem mu
řekl,že jsem čech,řekl mi,raději dnes rychle odejdi,než druzí přijdou z
práce.Cim dříve tím líp,počkej něco ti přinesu.Sel a donesl dva krajíce
chleba a kousek salámu.Můžeš kdykoliv odejít,nikdo ti nebude bránit a tábor
je otevřený.Deky nech tu,já je později odevzdám.Podal mi ruku a já odešel.Asi
by to zle skončilo pro mě,kdo vi?

kapitola č.17

V Insbruku mě napadlo jít přes Alpy do Německa.Sel jsem celý den a k večeru
jsem došel do vesnice, právě už v Alpách.Za vesnicí jsem přišel na louku
kde byly kupy sena.Seno bylo na kůlech a vnitřek byl jak indiánský
stan.Spalo se mi celkem dobře v seně.Ráno jsem viděl,že na horách na některých
místech leží sníh.Slo se mi celkem dobře,ale šlo to pomalu,musel jsem často
odpočívat.Když jsem konečně byl na vrchu,na druhé straně byla skalní stěna
přímo dolů.Tak jinam to nešlo,než do leva nebo do prava.Sel jsem do prava
ale musel jsem jít kousek dolů, abych se vyhnul roklině.Došel jsem až k
několika stromům a našel jsem pěšinu.Sel jsem po pěšine zase nahoru a došel
jsem k chatě.Protože už bylo slunce nízko,zůstal jsem v chatě přez noc.V
chatě byli kamna ,v kamnech naskládané dřevo, jen zapálit.Byl tam též stůl,no
spíše něco podobného,a na stole čaj a džbánek vody.Divil jsem se kde tam
může být voda,žádnou jsem venku nikde nenašel.Na dveřích bylo,bud vítán a
prosím až odejdeš,nech chatu jak jsi ji našel.Na druhý den ráno jsem na novo
hledal všude vodu,ale žádnou jsem nenašel.Snažil jsem všechno nechat jak
jsem našel.Daleko už jsem nešel a začala pěšina jít dolů.Jestli jsem v
Německu nebo ne,ani jsem nevěděl.V polovině cesty jsem našel malou jeskyni
kde ze skály tekla voda,spíše kapala.Už jsem ale zpátky nechtěl jít.Dolů z
hor to ělo rychleji a po nějaké chvíli jsem došel na malou louku, kde se
pásli ovce.Kolem ovcí běhali dva psi

 ,ale na moje volání, je tu někdo? nebyla
odpověd.Psi se těšili,pohladil jsem je a šel díle.Přišel jsem znova k chatě
a tam byl pasák ovcí.Divil se,že jsem přešel Alpy a já se dozvěděl,že jsem v
Německu.Pozval mě dovnitř chaty a nabídl mi opékané brambory z máslem a
černou kávu.Popřál mi štastnou cestu a  já šel dále.

kapitola č.18

Došel jsem do malého města na nádraží,už jsem chůze měl dost.Příští vlak jel
do Mnichova a někde jsem slyšel,že v Mnichově je Ceskoslovenský tábor.Ani
jsem se dlouho nerozmýšlel a sedl jsem si do vlaku.V nejhorším mě z vlaku
vysadí,jsem si pomyslel.Několik stanic dále,nastoupila grupa
mladíku.Zaslechl jsem,že jedou do Mnichova,bylo jich asi deset.Do té doby
jsem dřímal,ale ted byl dřímání konec.Konečně přišla kontrola a jeden z
mladíků ji podal lístek, ptala se všichni do Mnichova? Mladík odpověděl,že
ano.Mě už se na jízdenku neptala,měla mě za jedneho z grupy.Do Mnichova už
jsem se dostal bez  potíží.V Mnichově jsem se ptal několikráte kde je
Ceskoslovensky tabor,až jsem ho našel.Byli to kdysi kasárna Vermachtu.Brána
byla zamčená, ale vedle branka byla otevřená,v budce mi řekl kam mám jít se
přihlásit.Po přihlašení jsem dostal dvě deky a číslo světnice.Na světnici mi
řekli,že jsem měl dostat ručník ,šálek a jiné věci ,v druhém okénku kolem
toho, kde jsem dostal deky.Dostal jsem i mýdlo,ručník,šálek, příbory,spodní
prádlo a pro kalhoty a boty jsem měl přijít zítra.Na světnici byli vojenské
lůžka a stůl,několik věšáků na zdi a víc nic.Nejhlavnější byla teplá voda a
sprcha.Několik chlapců pracovalo u Američanů v kasárnách,za to dostávali
různé konzervy,chléb a suchary.O jídlo nebyla nouze,dostávali jsme též
balíčky s čokoládou,konzervy a cigarety.Přicházeli též některým dopisy z
Kanady od chlapců, kteřé tam emigrovali.Pracovali osum měsiců v lese a celou
zimu byli ve městě.Vydělali dost,že v zimě nemuseli pracovat.Práve v tom
čase byla veškerá emigrace zastavena.Chtěl jsem jít k Ameičanům pracovat ,ale
prý až někdo odejde a přijde na mě řada.To prý potrvá několik let.